Nad stromy jasně svítil stříbrný měsíc a skrz ně propouštěl paprsky tenké jako pavučina. Když šel kocour podle říčky uslyšel za sebou funění honičů.
„Že jsem tam radši nezůstal!“ lehce pohnul fousky a otočil se zpět ke směru své cesty.
Pustil se dál po proudu říčky. Po chvíli se mu zdálo, že před sebou slyší šplouchání a hukot. Šel dál, když tu málem v tom přítmí spadl z vysokého vodopádu. Otočil se. Vlci se blížili a jiná cesta nebyla, podle obou břehů se táhly vysoké srázy, mezi které se říčka zařezávala.
„Co se dá dělat,“ povzdechl si a skočil do ledové vody. V nočním stínu se zableskl paprsek čistě bílého světla a v příští chvíli šplouchla voda až k pařátům výra, který vyplašeně vzlétl k obloze poseté hvězdami a zmizel v pološeru. V říčce se zableskly stříbrné šupiny, ale vzápětí zmizely.
Vtom vyšel z nedalekého křoví vlk, a za ním druhý.
„Viděl jsi to?“
„Co jsem měl vidět? Vyplašenýho poděsa, vejra nebo co to bylo?“
„Kruci!“procedil mezi zuby první vlk.
„Co je? Udělal ti ten poděs něco?“
„Ne,blbí špioni. Víš kdo to byl?… černokněžníkův poděs ty chytrej podvraťáku.“
„Cože?! Tak to jsme v prdeli. Ale cos tam potom viděl ty když ne toho poděsa?“
První vlk si odfrkl a otočil se ke zpáteční cestě.
„Ten zatracenej kocour umí čarovat. Změnil se v rybu a plave skrz hory pryč z Grobie. Teď už ho nedohoníme a ani s magií už nezmůžeme nic.Od černokněžníka můžeme čekat pěknou odměnu. Nevím proč, ale na tý podělaný kočce mu nějak moc záleží. Brzo se budeme honit za motýlama jako nějací ratlíci a ne elitní slídiči.“
Zastavili se. Od vodopádu už byli pár set metrů, ale přesto se k němu vrátili. Druhý, ten menší, vlk se přitrouble zadíval na prvního a ten znovu začal všechno polopatě vysvětlovat.
„Špatnou zprávu černokněžníkovi přinýst nemůžem. Skončíme v rukách těch ‚Grobiánů‘. Tuhle fušeřinu nám jen tak neodpustí… Jestli chceš můžeš jít se mnou na západ přes hory a pak dolů na jih k elfům nebo do skal tam nás pronásledovat nebudou. U černokněžníka stejně dostáváme za službu jenom ‚prd‘.“
Menší vlk se zarazil: „Jak se chceš dostat přes hradbu?“
Větší vlk hned odpověděl: „Ta hradba je proti grobiánům, ne proti nám. Vím o místu, kde je můžeme přeskočit.
Naráz oba strnuli a nastražili chlupatá ušiska, ozýval se sotva slyšitelný zvuk sípění honiče. Na nic nečekali a hbitě přeskákali říčku a uháněli směrem k horám.
*
O několik kilometrů dále, teď už ale ráno se z vody vyšvihla na břeh štika. Chvíli se tam bezmocně plácala a světe div se. Při jednom odrazu se jí až zaleskly a možná i zazářily oči a s nimi se rozzářila i štika celá. V příštím okamžiku už dopadal na všechny čtyři kocour černý jako uhel s očima jako dva smaragdy.
Řeknete obyčejný kocour, má chudák spálenou pravou tlapku a ještě ke všemu je celý vyhublý. A cože, že si něco mumlá pod fousy? To snad ne?! Kocour? A mluví?
Ano, mluví, prská vodu a kleje pod fousky.
„Fuj, už nechci rybu ani vidět. Ještě že mi zbyl dech. Tak, teď bych rád věděl kde to jsem? Noo… Tohle místo si z černokněžníkových map nepamatuji. Támhle jsou hory… Řeka teče od nich… Cože?! Tak to jsem za hranicemi! Podle toho co jsem slyšel se sem žádný z těch slídičů nedostane. Hraničáři je nepustí…“
Za stálého mumlání poodešel od řeky a pustil se do lesa. Míjel skupinku olší. Prodíral se vysokou trávou. Prošel kolem staletého dubu. Narazil na cestičku vyšlapanou zvěří a vydal se po ní. Ptáci přestali zpívat, ale on si toho nevšímal, šel dál, pořád dál. Les zhoustnul a ptáci zpívali jen zřídka. Když tu se za ním ozvalo:
„Nevěděl jsem, že kočky umějí mluvit lidskou řečí,“ a dunivý hluboký hlas dozníval jakoby s ozvěnou.
Kocour se zastavil a pomalu, pomalu se otočil. Uviděl za sebou vysokou štíhou postavu zahalenou v zeleném plášti, s dřevěnou vyřezávanou holí v ruce, se špičatým kloboukem s širokou krempou na hlavě a s šedivějícím plnovousem až k pasu. Jeho obličej byl jak vytesaný do dřeva, měl neuměle ostré rysy, na kterých si stíny hrály s barvou temně hnědého podkladu. Byl to vládce všech lesů, ale to kocour nevěděl.
„Pro přesnost jsem kocour a mluvím proto, protože pocházím z Kočičího města,“ odpověděl a všechny svaly v jeho těle jen těkaly ostražitostí a zorničky se mu stáhly ještě víc než obvykle.
„Takže od velkých mágů. Hmm… A co děláš tady daleko u Soumračných hor?“ ptal se vládce.
„Vy jste elf!?“ ptal se kocour a podezřívavě přimhouřil oči na toho… snad elfa.
Ta poznámka vykouzlila na čarodějově tváři úsměv, i když to pod vousy nebylo poznat, oči ho prozradily.
„Ne, to opravdu nejsem. Já jsem totiž vládce všech lesů na západ od Soumračných hor. Tak a teď bych byl rád kdybys i ty odpověděl na mou otázku.“
Kocour chvíli váhal, ale osmělil se říci mu pravdu, i přes to, že ho moc dobře neznal.
…
Už už se nadechoval ke dlouhé řeči, když se ozvalo táhlé zatroubení. Neslo se krajinou a odráželo se od stromů, takže přišlo v několika vlnách ozvěny.
„Á, tak to už nestihneš. Všichni v lese už se probouzejí a musel bys vyprávět několikrát svůj příběh. A musíš uznat že by to bylo poměrně namáhavé. Bude lépe, když s vyprávěním počkáme do večera. U ohně se lépe vypráví a tma může skrýt i některá temná místa tvého příběhu pod roušku tmy. A teď pojď, už nás bude čekat snídaně. Moje sestra Leda bude ráda, že jí přivedu vtipného společníka. Já jsem věčně mimo svůj dům někde v lese.“
Kocour si pomyslel něco o humoru tohoto „lesního vládce“, ale raději nic neříkal. Následoval svého vůdce. Odbočili z cesty vyšlapané zvěří. Stoupali do mírného svahu. Minuli skály, které čněly z vrcholu kopce. Šli ostrým tempem asi deset minut, když se jim otevřel nádherný pohled, stáli totiž na okraji nemalého údolí, kterým protékala říčka. Kolem ní se rozprostírala louka, která byla plná květů, ty se ještě nestihly v ranním slunci plně rozvít. Uprostřed louky obtáčela říčka menší kopeček a na něm stál ohromný dub. Na výšku nejméně padesát a na šířku nejméně deset sáhů. Už z dálky na něm byla vidět u země puklina. Od spodu obtáčely dub vlny temného břečťanu a sahaly mu až do čtvrtiny výšky. Dole u pukliny jako by byly rozestavěny stoly s mnoha stolicemi kolem. Kocour nejasně zpozoroval ještě několik puklin v jeho kmeni až k vrcholku. Vrcholek stromu asi srazil blesk, protože už trčely směrem k nebi další větve, které si dělaly nárok na to být vrcholem tohoto neobyčejně majestátního stromu. Kostrbatý vrcholek byl zalitý ranním sluncem, které svítilo kocourovi a lesnímu vládci do očí.
„Můj dům,“ řekl bezvýznamně čaroděj a nataženou paží s rozevřenou dlaní jakoby představoval kocourovi někoho velice významného.
Náhle zpozorovali nalevo na skále pohyb a ozvalo se jim už dobře známé troubení. Stál tam jelen čelem proti slunci a pěkně od plic… troubil.
„Jako by vítal slunce a nový den,“ pomyslel si kocour.
Čaroděj se usmíval. A ke kocourově hrůze zatroubil i on, alespoň to tak mělo vypadat, ale znělo to příšerně. Kocourovi se zježily všechny chlupy od čumáku až po špičku ocasu, nevěděl co to má znamenat, k jeho překvapení ale jelen seskočil ze skály a zamířil k nim.
„Buď zdráv, příteli, přeji ti dobré ráno!“ zaznělo tlumeně něco mezi lidským hlasem a jelením troubením. To se jelen ozval lidským hlasem.
Čaroděj, který se teď opíral oběma rukama o svou hůl, s úsměvem odpověděl: „Dobré ráno příteli. Nějaké novinky?“
„Od východu překročily hory dva vlci. Objevili se v průsmyku a zdá se, že míří na jih.“
Kocour se zachvěl. Teprve teď si jelen všiml malého černého hosta. Jeho pach cítil už dřív, ale plně mu nevěnoval pozornost, protože v údolí pach šelmy nutně neznamená nebezpečí. Teď se na kocoura podezřívavě zadíval a čaroděj to pozoroval opět s úsměvem.
„A tohle je kdo? Jediná kočka, kterou v našem lese znám je starý Pardál,“ ptal se jelen.
Čaroděj jelenovi odpověděl:
„Tohle je ten sojčin poplach. Dvou vlků si nevšimne, ale černý kocour jí neunikne.“
Teď se ozval kocour:
„Sice jsem utekl od černokněžníka, ale pocházím z Kočičího města.“
„Tak černokněžníkovi už záleží i na kočkách…? No, nedivím se mu, že jsi ho svou barvou zaujal. Podle toho co jsem slyšel, provádí za Soumračnými horami mnohem horší věci, než že si vydržuje černé kočky. A jsi úplně celý černý?“ zajímal se jelen a ani mu nepřišlo divné, že kočky nebo i kocouři mohou mluvit lidskou řečí.
„Momentálně ne. Pravou přední tlapku mám spálenou. Chlupy na ní jsou do zrzava, jak vidíš…“ odpověděl kocour a zvedl svou tlapku a bezmocně jí zamával.
„Dopovíte si to až po večeři, musel bys svůj příběh vyprávět ještě několikrát. A teď už pospěšte, Leda bude chtít pomoci se snídaní,“ opakoval se vládce.
A tak pomalu sestupovali ze svahu dolů. A jak sestupovali stále níž, nořili se do průhledného obláčku mlhy nasáklého všemi vůněmi květů které tu rostly. Zanedlouho sestoupili až pod kopeček, kde je už vítal medvěd postavený na zadních a bručel…
„To je dost, že jdete! Všichni se těší na novinky.“
Kocour se až polekal, ale když viděl, že ani jelen ani vládce nejsou nijak zaskočení a jdou se pozdravit s medvědem, přidal se k nim.
Následovalo dlouhé představování se spoustou obyvatel podivného dubového domu.
„Je to dlouhá historie. Jak už jsem řekl, narodil jsem se v Kočičím městě v domě jednoho kupce. Narodil jsem se do hodné rodiny, i moje matka kočka měla ráda mě zrovna tak jako i všechny moje tři sourozence. Všichni jsme si byli podobní, mourovatí, kupec říkal, že jsme jako malí tygři, ale já jsem jako jediný byl kocourek. A tak mě kupec chtěl darovat synovi našeho krále ke křtinám, protože mu byl nějak zavázaný. A abych nebyl jen tak obyčejný kocour z Kočičího města, dal mě na výchovu k mágům Země.
Když mágové skončili s výchovou putoval jsem zpátky ke kupci. Už byl na cestě ke králi, když ho přepadla čarodějnice. Omámila ho a mě chtě nechtě namočila do kouzelné břečky a moje srst změnila barvu na černou. Bránil jsem se, ale byla to čagraňa. Proti ní jsem kouzly nic nezmohl a slabý kocour se neubrání. Byl jsem její pomsta králi, za to, že ji chtěl nechat zaživa usmažit v peci. Už jsem zapomněl odkud to vím. Ach…
No a omámený kupec se mnou pak pomalu putoval do královského města. Ale neměl jsem tam dorazit. Čarodějnice se hned chlubila co provedla králi, že jeho synek bude mít za opatrovníka černého kocoura. A komu jinému se mohla chlubit než černokněžníkovi, který byl na cestě za Soumračné hory. On byl ale mocnější než ona a než stačila doříct jaká byla původně barva mojí srsti, zardousil ji. Honem pospíchal aby omámeného kupce dostihl a mě si vzal. Kupec ani nestačil dorazit do stínu Hory Oblačného krále. Na kupce se černokněžník neohlížel a zabil i jeho.
Mě zavřel do klece abych mu neutekl. Pak i se mnou zmizel v Poříčí a mířil stále na východ. Jednoho dne dorazil do Města strážců. Potřeboval se dostat za Soumračné hory. Vyhlédl si jednoho strážce hňupa, chvíli s ním mluvil. Pak mu vrazil pěstí do břicha, hňup se svalil na zem. Na černokněžníkově prstenu byla vidět kapka krve. Hňup se těžce zvedl a oslovil černokněžníka ‚pane‘. Ten mu přikázal aby ho převedl za hory, to bylo ještě plno kupeckých stezek a bylo celkem bezpečné procházet lesem i horami.
Cesta lesem netrvala dlouho. Brzy začal les přecházet v kleče a před námi se objevil horský průsmyk. Tam se černokněžník zastavil a znovu začal čarovat. Hňupa, který už tak byl v jeho moci, proměnil v kamenně mrtvolného strážce a poručil mu aby nikoho nepropustil skrz průsmyk.